Historie Zámečku La Veneria

Úryvek z knihy Valtické pověsti a zvěsti paní L. Rakovské: 

Veneria a Langendorfův duch 

Lichtenštejnové byli odjakživa velkými milovníky honů a za tímto účelem byl zřízen za hradební zdí psinec. O psy se tak dobře pečovalo, že prý nejeden valtický poddaný si přál být knížecím psem. O výcvik psů se staral hundsmajor, který podléhal veliteli knížecí gardy. Hundsmajory se stávaly na zámečku i osoby z ušlechtilých rodů. Jednou se jim údajně stal i zchudlý hrabě, který se jmenoval Langendorf. 

Sklepení Venerie bylo vždy naplněno množstvím beček plných lahodného vína. Hrabě rád pokoštoval vinného moku. Onoho osudného večera opět navštívil vinné sklepení a ochutnal z několika beček. Víno mu přišlo k chuti, protože pojedl k večeři rybu, a ta jak známo, potřebuje plavat. Také věděl, že příští den ho nečeká žádný hon a bude se moci v klidu prospat. A tak chutnal, vychutnával, až by se dalo říct, že trošku přebral. 

Nejistým krokem vystoupal šíjí do lisovny a pak se po schodech doklopýtal do své komnaty. Svalil se na lůžko a ucítil, jak jej něco tlačí do těla. "A to je můj meč, ten si musím odepnout." Meč si odpoutal od opasku a ten zůstal ležet vedle jeho těla. Hrabě okamžitě tvrdě usnul. Jeho poslední myšlenkou bylo: ,,Však nemusím být každý den v pohotovosti, mám tady přece dost psů a ti mě ochrání."

A jak už to tak během válečných dob bývá, v lesích se pohybuje dost zběhlých vojáků, hledajících pro sebe obživu. Klidně kvůli jídlu přepadnou nějakou tu osamocenou chalupu, ale když není nic takového po ruce, tak někdy musí až do podhradí. 

Zrovna té noci se v okolí Valtic pohybovala skupinka zběhů. V noci vtrhla do zámečku a milého hraběte Langendorfa ve spánku jeden ze zběhů probodl mečem. A jak že to bylo možné? 

Hrabě totiž spal tak tvrdě, že jej ani štěkot psů neprobudil. To se mu stalo osudným. Jeho vlastní meč, který měl vedle svého těla se stal jeho vražednou zbraní. Psi štěkali jako pominutí, a tak zběhové pobrali co mohli a utekli přes plot. 

Psi se dostali až do komnaty hundsmajora a začali tak zoufale výt, že brzy přiběhla i knížecí garda. Ta však již hraběti nemohla pomoci. Prý se té noci nikdo z valtických nevyspal. 

Garda prohledala celé okolí, ale zběhy nechytila. Tělo hraběte pak bylo uloženo do rakve a převezeno do rodinné hrobky. 

Po nějaké době se začalo vyprávět, že tento hrozný čin zanechal na Venerii trvalou stopu, že se tam zjevuje duch hraběte Langendorfa. Psinec byl postupně zmenšován a psi byli nakonec umístěni přímo v areálu zámku. Do budovy se nastěhovali sloužící ze zámku. Pomalu se i tito lidé z Venerie vystěhovali a kníže dal budovu k dispozici mládeži. 

Po mnoha letech se prý duch hraběte začal znovu na zámečku zjevovat. Nejprve se zjevil paní domu, ale časem všem jeho stálým obyvatelům. Všichni se shodují na tom, že se zjevuje v plášti a rybářském klobouku, jde z něho chlad, a když jej oslovíte, tak zmizí. Zjevuje se ve všech poschodích zámečku, od sklepa počínaje až po půdu, ale hlavně v pravé části domu. Nejraději se zjevuje v přízemí u krbu. A tak Venerií tiše obchází duch hraběte Langendorfa a hledá svého vraha. Snad časem nalezne i on svůj klid.